Diablo - Království stínu
Richard A. Knaak, který tuto knihu napsal, se vcelku předvedl. Knížka, podle mě ještě lepší, než předchozí Dědictví krve, byla dlouho vyprodána a čekalo se na dotisk od Fantom printu, a tak jsem se k této v pořadí druhé Diablovské knížce dostal celkem pozdě. Je to jedna z těch knih, do kterých se čtenář snadno vžije a prožívá okamžiky nejistoty, strachu i smrti spolu s hlavními hrdiny.
Jeden z největších úspěchů zaručily už hlavní postavy. Nemyslím teď ani tak žoldáka Kentrila Dumona s jeho družinou a vizjerejského čaroděje Tsina, ale spíše záhadného nekromancera Zayla a Humbarta Wessela, oživlou lebku, která si vždycky najde nějakou tu humornou hlášku (mimochodem čtenáři si tyto dvě postavy natolik oblíbili, že se Knaak nechal přesvědčit a objevují se i v jeho dalších dílech, jako např. Pavoučí měsíc).
Legendy vypráví, že v dobách Války hříchů město Ureh bylo napadáno démony, kterým ale stále odolávaly mocné hradby i vycvičení vojáci. Jenže na Světlo mezi světly si udělal zálusk Diablo, nejsilnější z pekelných mocností, a Ureh se zdál být ztracen. Avšak jeho vládci města se objevil jedné noci ve snech archanděl a nabídl mu cestu do nebes. Urehští mágové a kněží provedli velká kouzla a nalezli cestu do Nebeských výšin. Podstata města se pozvedla a od té doby z Urehu zbyly jen ruiny. Vizjerejský čaroděj Quov Tsin však objevil spisy jediného obyvatele, který zůstal ve světě smrtelníků, Greguse Maziho a dozvěděl se, že jednou za mnoho let, když dojde ke konjukci těch správných planet a na Ureh padne stín hory Nymir, bohatství mocného města se vrátí. Proto najme skupinu žoldáků v čele s kapitánem Kentrilem Dumonem a vyrazí na cestu přes zrádnou džungli. Když dojde k zázraku, vstoupí všichni do svatého města. Nekromancer Zayl a mluvící lebka Humbart Wessel se tam vydají spolu se žoldáky, ale postupně zjišťují, že nic není tak, jak se na první pohled zdá, neboť nemrtvá hlava patří členu skupiny Greguse Maziho, který se vrátil a odhodlal se vstoupit na nebesa také. A návštěva Světla mezi světly se ze vzácného zázraku změní v temnou noční můru, která je nakonec všechny pohltí…
Hezky a rychle se to čte, příběh to má dobrý, vtáhne vás to do děje. Nanejvýš se mi nelíbí skutečnost, že jako vždycky jsou temní bohové v pohybu a někdy se s nimi dokonce setkáme osobně, zatímco archandělé a podobní nikdy do děje nezasahují. Nějaký náznak tu je, ale to už byl víc v Dědictví krve, kde to bylo spíše méně důležité.
Pokud se chystáte na nějaké Diablo, Netoličkou přeložené Království stínu bych doporučoval nejvíce.
re: jo jo jo
(Ten, jenž pamatuje vlky, 13. 4. 2007 9:55)